Jak je hokej vnímán brazilskou společností. Cítil jste, že tam je o něj stoupající zájem? 
"Musím říct, že je to pořád hodně v plenkách. Začíná se tam zájem projevovat, ale za mě je alfa a omega problému to, že vzhledem k velikosti Brazílie mají pouze jedno kluziště. Ale já osobně jsem ten zájem vnímal, začíná se mluvit o tom, že chtějí postavit i první zimní stadion. Momentálně tam je registrovaných 140 hráčů a celkově se to tam rozrůstá, což je za mě skvělé, protože jejich propagační tým odvádí na sociálních sítích skvělou práci. Zatím z toho, co mají, těží maximum."

Našel byste nějaký sportovní aspekt, který vás u nich překvapil? 
"Jako první bych asi zmínil to, že jsou to hrozní pohodáři a trošku salámisté, čímž je samozřejmě nechci nijak urazit. Ovšem pro ně protažení a rozhýbání před tréninkem absolutně neexistuje. Hned první den jsem si vlastně myslel, že trénink začne od 18:00, ve skutečnosti jsme ale začali až v 19:30. Pak jsem samozřejmě najel na jejich režim a pochopil jsem, že v takové metropoli, kde žije přes třináct milionů lidí, jakou Sao Paulo je, nemůže tréninky začít v šest, když lidé končí v práci až po čtvrté. Je nutné si v tomhle ohledu také uvědomit, jaké se pak tvoří kolony, takže jim kolikrát trvá hodiny, než se jenom dostanou domů. Pro příklad, deset kilometrů nám jednou trvalo ujet přes hodinu a půl, to bylo něco šíleného."

Druhá věc má co dočinění s náboženstvím. Oni to tam vlastně mají i jako takové motto, že jeden hráč je vyvolený a má talent darovaný od boha. Co jsem tak pochopil, tak vždycky se jedná pouze o jedince, který je tímto pojmem označovaný a jemu dávají prostor a všechno k tomu, aby se co nejvíc zlepšoval. Když se vrátím k mé úplně prvotní reakci na tuhle otázku, tak oni se fakt nepředřou, což není výjimkou ani tohohle „brazilského zázraku“. Do všeho jdou na 100 %, ovšem i kvůli absenci nějaké struktury vám neudělají sami od sebe nic navíc." 

Měl jste za dobu svého pobytu možnost potkat nějaké zajímavé osoby?
"Ano. Abych nějak přiblížil příběh, tak já měl do Brazílie letět už v prosinci, ale nakonec se to posunulo až na březen a letěla se mnou NHL TV, která tam natáčela dokument o hokeji v Jižní Americe. To byl pro mě obrovský šok, dokonce se mnou udělali i rozhovor. Zároveň jsem taky potkal hráče, jenž se jmenuje Robyn Regehr, což je jediný hráč s brazilským pasem, co dokázal dosáhnout na Stanley Cup. Získal ho s Los Angeles Kings v sezóně 2013/14. Dle jeho slov byl ale v Brazílii teprve podruhé, protože se tam narodil a pak jako velmi malý odcestoval s rodiči do Kanady. Vedli jsme společně několik tréninků a pak jsme si proti sobě dali i zápas."

Máte s ním třeba nějakou společnou historku, která stojí za zmínění?
"Určitě. Hned v den mého příletu nás oba nabírali taxíkem na letišti. Po cestě jsme si hodně povídali o hokeji a během toho, co jsme stáli uprostřed zácpy, najednou vytáhl prsten ze Stanley Cupu. Následně mi ho dal, ať si ho prohlédnu, přičemž mi popisoval různé jeho detaily. Příběh, který jen tak nevymyslíte. V São Paulu jsem v 35 stupních během dopravní špičky držel prsten vítěze Stanleyova poháru, na to nikdy nezapomenu."

Už jste to tak trochu nakousl, v Brazílii je celkem populární inline hokej. Vy jste hned na úvod své stáže byl pozván na festival spojený s touto tématikou, jak se vám zamlouval? 
"Byl to můj teprve druhý den, takže jsem se ještě nestihl rozkoukat, ale šlo vlastně o takový klasický turnaj několika týmů. Konalo se to v malém městečku za São Paulem, kde to tím inline hokejem absolutně žilo. Strašně se mi to líbilo, protože Brazilci jsou schopní udělat vše pro to, aby vyhráli. Venku bylo hrozné horko, ale tím, jak jsou na to zvyklí, tak tam lítali a fanoušci je podporovali. Celkově bych to označil za velmi zajímavou zkušenost."

Jak bude teď pokračovat spolupráce mezi českým a brazilským hokejem? 
"Už teď mohu prozradit, že jsem tam byl znovu pozvaný a hned, jak mi to mé podmínky tady v České republice dovolí, tak se tam opět vydám. V nejbližší době budou navíc do Brazílie posláni i další čeští trenéři. Našim hlavním cílem je posunout kempy do takového stavu, aby se na nich kombinovala edukace jak trenérů, tak hráčů. Opačným směrem pak budou posláni jejich největší talenti, kterým se zde v rámci mezinárodních kempů budou věnovat trenéři na našem území.

Dlouhodobým cílem této spolupráce je, aby se Brazílie mohla registrovat pod IIHF, k čemuž jim chybí něco málo přes padesát zaregistrovaných hráčů. S tímto faktorem také souvisí vystavení nových hal a přihlášení se na mezinárodní scénu. Samozřejmě je to běh na delší trať a musí se jít krůček po krůčku."