Od mušketýrů po velkoklub
„Podepsaní předkládají stanovy Českého Svazu Hockeyového s uctivou žádostí, by slavné c.k. místodržitelství znění jich na vědomí vzalo a co možno vbrzku schválení svého k rukám předsedy přípravného výboru p. E. Procházky, řiditele Ústředního obchodního zpravodajství v Praze V., Mikulášská tř. č. 9, udělilo.“ Žádost tohoto znění nadšený propagátor sportu Emil Procházka naťukal do psacího stroje a 11. listopadu 1908 doručil na místodržitelství království Českého v Praze. O osm dní později stvrdil stanovy razítkem úředník jménem Zukal. Dne 19. listopadu 1908 byl Český svaz Hockeyový úředně uznán.
Kanadský hokej, v našich zemích zkráceně nazývaný kanada, měl mezinárodní federaci od května 1908. Dostala název Ligue Internationale de Hockey sur Glace (LIHG). Čechy tehdy ještě byly součástí Rakousko-uherského mocnářství. Z popudu Emila Procházky a po jeho dohodě s prezidentem mezinárodního ústředí Louisem Magnusem se staly členem federace už listopadu 1908, tedy ještě před schválením stanov, které s nepatrnými obměnami platily ještě do vzniku Československé republiky. Ustavující valná hromada národního svazu proběhla za účasti zástupců dvanácti klubů 11. prosince 1908 v pražské restauraci Platýz.
Hokej se stal oživením poměrně bohatého sportovního života už na přelomu 19. a 20. století. Hrálo se ovšem až o jedenácti hráčích, s kulatým míčkem a holemi, podobnými násadám od deštníku. Pro tuto formu hokeje se vžil název bandy. To však už na kontinent nenápadně vstupoval hokej jiný, nazývaný podle země původu kanadský. Lišil se velikostí hřiště, počtem hráčů i tvarem holí. Svého předchůdce brzy zatlačil do pozadí.
Na počátku 20. století nejméně pět mužstev v Praze hrálo hokej pravidelně. O prvním utkání referoval tisk 6. ledna 1901. Slavia Praha v něm porazila Bruslařský závodní klub (BZK) 11:4. Slavia, do té doby proslulá především svými fotbalisty a atlety, sehrála roku 1901 také první mezinárodní zápas s vídeňským Training-Eisklubem.
V lednu 1909 se čeští hokejisté zúčastnili mezinárodního turnaje v Chamonix. Sedmičlenná sestava ve složení Gruss, Vindyš, Malý, Hammer, J. Fleischmann, Jarkovský a Palouš dostala později přezdívku Mušketýři s hokejkou. Tým nastupoval ve svetrech Slavie, jezdeckých rajtkách a v turnaji prohrál všechny čtyři zápasy. Ale doma se stal středem zájmu. I zahraniční tisk na Čechy pěl chválu.
Hned po návratu z Chamonix v Praze uskutečnilo první Mistrovství Čech v kanadském hockeyi, jak turnaj označil dobový tisk. V roce 1910 se hrálo poprvé mistrovství Evropy. Češi se zúčastnili až šampionátu o rok později v Berlíně. Porazili Švýcarsko 13:0 a Německo 4:1 a hned při své premiéře dosáhli prvenství. Třetí mistrovství Evropy už pořádali roku 1912 sami v Praze. O vítězství však přišli po německém protestu proti neregulérnímu kluzišti a neoprávněnému startu mužstva Rakouska. Výsledky byly následně anulovány, Češi o celkové vítězství přišli.
Do začátku první světové války tak získali dva tituly z pěti evropských šampionátů, které se v tomto období konaly. V roce 1920 se lední hokej představil jako ukázkový sport na letní olympiádě v Anverpách. Zvítězil tým Kanady reprezentovaný hokejisty Winnipeg Falcons. Československo bylo třetí díky vítězství 1:0 nad Švédskem. Jediný gól vstřelil Josef Šroubek. Až v roce 1982 byl turnaj se zpětnou platností prohlášen za první mistrovství světa.
Získávat cenné kovy bylo v meziválečném období čím dál těžší. Vyhrávala většinou Kanada, ale zároveň přibývalo mužstev, která se o medaile ucházela. Navíc koncem roku 1923 se víceméně rozpadl hokejový svaz. Důvodem byly hádky a třenice mezi kluby, zejména pak odvěkými rivaly ze Sparty a Slavie.
Rozkol se promítl i do nominace na Týden zimních sportů v Chamonix v roce 1924, který Mezinárodní olympijský výbor o rok později uznal jako první zimní olympijské hry. Tým Československa se nedostal mezi čtyři postupující do finálové skupiny. Vysoká porážka s Kanadou 0:30 byla v médiích vydávána málem za vlastizradu. Lépe nedopadl ani v roce 1928 ve Svatém Mořici a v zimě 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Zimních her v Lake Placid 1932 se československý tým vzhledem k nedostatku financí nezúčastnil.
Československo vybojovalo v letech 1933 a 1938 bronz na mistrovství světa, které zprvu bylo součástí zimních her a od roku 1930 se začalo konat pravidelně každý rok. K tomu přidal národní tým v letech 1922, 1925, 1929 a 1933 titul mistrů Evropy. Roku 1921, 1926, 1936, 1938 a 1939 získal v kontinentálním šampionátu stříbro, v letech 1923, 1931, 1934 a 1935 bronz.
Značnou pozornost na sebe mezitím začal strhávat také nově vzniklý klub LTC Praha, který zcela suverénně porážel všechny domácí soupeře a vedl si úspěšně i na mezinárodním ledě. V březnu 1927 zakladatel klubu LTC Praha Jaromír Citta přetáhl hvězdy jako Josef Maleček, Jaroslav Pušbauer a Jiří Tožička, Jan Peka, Karel Hromádka, Bohumil Steigenhöfer. Vzniklo tak mužstvo, které v republice nemělo konkurenci. Další rozlet této generace zbrzdila druhá světová válka.
V roce 1929 vyhrál LTC poprvé Spengler Cup, nejprestižnější evropskou klubovou soutěž té doby. Úspěch zopakoval ještě šestkrát. Domácímu hokeji vládl od roku 1931, ligu vyhrál od jejího vzniku v sezoně 1936-37 jedenáctkrát včetně válečných ročníků. Jen jednou – v roce 1941 - přenechal titul I. ČLTK. Naposledy vyhrál LTC ligu v roce 1949. To už začal jeho postupný rozpad. Do Kanady se po komunistickém převratu vrátil trenér Mike Buckna, někteří hráči emigrovali, další zahynuli roku 1948 při letecké katastrofě, jiní byli odsouzeni v politickém procesu z roku 1950. Po sezoně 1951-52 zmizel slavný klub z hokejové mapy.
První zlatá generace a ztracená léta
Když v pondělí 13. března 1950 zahajovalo mistrovství světa v Londýně, jeden z přihlášených týmů chyběl. Bylo to mužstvo Československa, které mělo obhajovat zlaté medaile. Velvyslanectví Spojeného království údajně neudělilo vstupní víza rozhlasovým reportérům. Lživá záminka. Vzápětí se členové týmu mistrů světa dověděli, že na žádný šampionát nepoletí.
Tak vypadal začátek konce nejlepšího mužstva, jaké československý hokej do té doby neměl. Už v roce 1947 tým získal na domácím ledě v Praze na Štvanici poprvé zlaté medaile. Na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici poprvé neprohrál s Kanadou a sahal po nich znovu. Remíza 0:0 ve vzájemném duelu však při horším skóre na celkové prvenství nestačila.
V listopadu 1948 zahynulo při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche šest reprezentantů, z nich pět mistrů světa. Přesto na dalším šampionátu ve Stockholmu vybojovalo Československo titul podruhé. Při návratu vlakem je vítaly davy nadšených fanoušků. Bylo to na dlouhou dobu naposledy. V zemi se mezitím ujali moci komunisté. I nad hokejovými hvězdami se začalo smrákat.
Základ reprezentace tehdy tvořil LTC Praha. Už o silvestrovské noci 1948, během návratu ze Spengler Cupu, hlasovali jeho hráči v curyšském hotelu Waldorf o nabídce vytvořit národní tým v exilu. Většina se vyslovila pro návrat.
O 15 měsíců později bylo jedenáct hokejistů zatčeno. Prošli krutými výslechy a ve vykonstruovaném procesu byli nakonec odsouzeni za údajnou protistátní činnost k trestům v celkové výši 77 let a čtyř měsíců. Brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov 10 let, Josef Jirka šest, dalších šest hráčů bylo odsouzeno k vězení od osmi měsíců do tří let: Mojmír Ujčík, Zlatko Červený, Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španninger a Josef Štock.
V případu nešlo jen o zúčtování komunistického režimu s hráči, kteří zvažovali, zda zůstat ve svobodném světě, nebo se vrátit. Odsouzeni byli i další, kteří se zájezdu vůbec nezúčastnili. V zahraničí předtím zůstalo několik předválečných legend i členů stávajícího národního týmu. Jaroslav Drobný, hrál vedle hokeje výtečně i tenis. Už jako egyptský občan dokonce vyhrál v roce 1954 Wimbledon.
Za zatčením jedenácti reprezentantů před odletem na šampionát v roce 1950 byly obavy režimu, že se i další hvězdy z ciziny nevrátí. Rozsudky se měly stát výstrahou pro všechny. Možná byl i vyšší zájem uklidit skvělý tým z cesty. Mužstvo se i přes všechny tvrdé rány drželo na špici a dařilo se ho vhodně doplňovat. Jeho výkonnost měla teprve kulminovat. Místo na šampionát poslali komunisté většinu opor do vězení.
Někteří z nespravedlivě odsouzených se vrátili na svobodu až po pěti letech, nejlepší brankář své doby Modrý se silně podlomeným zdravím. Trvalo dlouho, než se československý hokej z těžkých ran osudu zotavil. Ani mistrovství světa v Paříži 1951 se československý tým nezúčastnil. Na olympiádě v Oslo v následujícím roce sahala reprezentace plná nových tváří po bronzové medaili. Přišla o ni až v dodatečném utkání proti Švédsku. Tým nedohrál mistrovství světa 1953 ve Švýcarsku. Krátce po skonu sovětského diktátora Josefa Stalina zemřel i první komunistický prezident Československa Klement Gottwald. Hráči museli povinně držet smutek.
Přicházely i další necitlivé a nesmyslné zásahy režimu, kádrování, nekonečné reorganizace. Ve svých důsledcích vedly například i k neúspěchu na olympiádě v Cortině 1956. Generace, jejímiž hlavními postavami se stali Karel Gut, Vlastimil Bubník, Bronislav Danda nebo Miloslav Charouzd začala zvedat hlavu. Ale na světovém fóru na vrchol i vinou výše zmíněných okolností nikdy nevystoupila. Stejně tak následovníci jako František Tikal, Miroslav Vlach, Josef Černý, Jaroslav Jiřík či Slovák Jozef Golonka.
Ale někdy už bylo k velkému triumfu hodně blízko. Jako v roce 1961, kdy v Ženevě mužstvo porazilo Sověty, senzačně získalo po dvanácti letech titul mistrů Evropy a od světového prvenství přišlo při rovnosti bodů jen horším skóre oproti Kanadě. Na tento triumf československý tým čekal až do roku 1972, tedy 23 let.
Světový hokej mezitím ovládla „sborná“ SSSR. Během zimních her 1968 v Grenoblu prodloužila šňůru neporazitelnosti na vrcholných turnajích už na 32 zápasů. Do té doby poslední prohra se datovala k 8. březnu 1963. Potom přišel 15. únor 1968.
Reprezentanti Československa byli od 60. let nejvážnějším soupeřem Sovětů v cestě za světovým zlatem. V Grenoblu je porazili 5:4. Bylo to doba politického uvolnění, pro kterou se v Československu ujal název Pražské jaro. Půl roku po olympiádě, 21. srpna 1968, však na příkaz Moskvy vtrhly do země sovětské tanky a zabránily vůli občanů po větší svobodě a demokracii.
Mezinárodní hokejová federace IIHF přidělila Praze na počest šedesátin českého hokeje pořadatelství světového šampionátu 1969. Ale komunistická moc neměla zájem, aby se v rozjitřené atmosféře lidé srocovali ve větším množství. Obávala se protestů a nepokojů. Československo se pořadatelských práv muselo vzdát, turnaje se ujal Stockholm.
Až tam se poprvé od vojenského vpádu střetl tým okupované země s výběrem SSSR. Na švédském ledě se bojovalo i za Prahu. Několik hráčů si na protest přelepilo černou páskou pěticípé hvězdičky nad lvíčkem, kterého tehdy mělo Československo ve státním znaku. „Vy nám tanky, my vám branky!“ znělo heslo po dvou nezapomenutelných večerech. Českoslovenští hokejisté během nich zvítězili 2:0 a 4:3. Porazit Rusy hned dvakrát, to se do té doby nikomu nepovedlo. Na šampionátu však reprezentanti skončili třetí. Dvakrát totiž podlehli Švédům. Při rovnosti bodů rozhodovalo o pořadí prvních tří skóre. A to měli naši nejhorší. Doma je však vítali jako vítěze.
Když hokej znamenal víc než sport
Hokej se stal jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout z mizérie temné doby, která následovala po sovětské okupaci v roce 1968. Za tzv. období normalizace právě zejména bitvy se SSSR stmelovaly národ. Vítězství považovali za svá všichni. Po letech nadějí a zklamání navíc dozrála další silná generace hráčů. Zisk titulu mistrů světa byl už nějakou dobu na spadnutí.
Grenoble 1968. Stockholm 1969. Ženeva 1971. Československý tým sahal po prvenství třikrát během čtyř let. Na šampionátu v Ženevě dosáhl po deseti letech na titul mistrů Evropy. Až v Praze o rok později se podařilo dílo dokonat. Mužstvo prošlo turnajem bez porážky. Jen se SSSR remizovalo v prvním zápase 3:3. Díky vítězství v odvetě 3:2 se po 23 letech vrátilo na světový trůn. Ale to ještě nebylo všechno.
Celek postavený kolem Ivana Hlinky, Vladimíra Martince, Františka Pospíšila či Jaroslava Pouzara pak vybojoval titul v roce 1976 a v následujícím ho poprvé obhájil. V prvním případě dokonce neztratil ani bod. Ke zlatu měl blizoučko rovněž na olympiádě v Innsbrucku 1976, ačkoli ho silně poznamenala epidemie chřipky. Ve stejném roce šokoval vítězstvím nad Kanadou v prvním ročníku Canada Cupu a postupem do finále. Mistrovství světa 1978 se konalo opět v Praze. Reprezentanti usilovali o zlatý hattrick. O něj je připravil i neuznaný Martincův gól v utkání proti Sovětům.
Zejména Švédsko a Finsko v té době oslaboval odliv hráčů do zámoří, kde tehdy vedle NHL fungovala sedm let také konkurenční soutěž WHA. Čeští a slovenští hráči tehdy mohli v nejlepším hokejovém věku odejít za takovou vidinou jen za cenu emigrace. V roce 1974 tuto cestu zvolili někdejší mistři světa Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další. V 80. letech následovala silná vlna odchodů. Jiří Crha, bratři Peter, Anton a Marián Šťastní, Vítězslav Ďuriš, Miroslav Fryčer, Peter Ihnačák. A po nich Petr Klíma, Michal Pivoňka, František Musil, David Volek.
Tito hokejisté nemohli reprezentovat, protože pro režim byli nežádoucí. Československý hokej krvácel. Ale pořád byl schopen držet se mezi špičkou a vychovávat další talenty. Pilíři reprezentace se stali Vladimír Růžička, Dominik Hašek, Antonín Stavjaňa, Jiří Lála nebo Slováci Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Igor Liba. Tým Československa dál vozil medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl opět blízko konečnému triumfu. O rok později v Praze získal po osmi letech titul mistrů světa, ve Vídni 1987 o něj přišel až v záverečné třetině posledního zápasdu proti SSSR.
Pád komunismu v listopadu 1989 přinesl svobodu a demokracii. Cesta ven byla otevřená. Tak silný odliv hráčů neměl obdoby. Odcházet mohli i tehdy velmi mladí hráči jako Jaromír Jágr, Robert Reichel, Robert Holík. Štěstí za oceánem zkusil i Hašek a vybudoval si nakonec reputaci jednoho z nejlepších gólmanů historie.
Češi měli svého času v NHL vůbec nejpočetnější zastoupení ze všech evropských zemí, ale národní mužstvo tím trpělo. Na mistrovství světa nemohli reprezentovat všichni nejlepší. Olympiáda zůstávala až do roku 1998 hráčům NHL uzavřena. Na konci roku 1992 navíc došly na konec společné cesty dva národy, které sdílely 74 let jeden stát.
Ale jako už mnohokrát předtím, i tentokrát se český hokej dokázal z těžkých ran vzpamatovat. Hned na šampionátu 1993 ztratil naději na účast ve finále až v prodloužení zápasu se Švédskem. Zkušenosti hráčů z nejlepších světových soutěží se navíc bohatě zúročily. Vyrostla nejúspěšnější generace v jeho dějinách.
Zlatý věk hokeje. Jak dál?
Na konci 80. let se výrazně změnila mapa Evropy a následně i geografie světového hokeje. Po pádu komunistických režimů přestala existovat Železná opona mezi Západem a Východem. Rozpadl se Sovětský svaz, začaly vznikat nové, samostatné státy. V roce 1993 došlo k rozdělení Československa. Výběr, který nastoupil na mistrovství světa do 20 let, byl posledním, který tvořili Češi a Slováci společně. Na olympiádě 1994 v Lillehammeru si poprvé na velkém turnaji zahráli proti sobě.
Po převratných politických změnách už mohli i hráči z postkomunistických zemí svobodně odcházet do NHL a nejlepších soutěží v západní Evropě a Skandinávii. Hokej se globalizoval. Nový světový pořádek současně přinesl změny v poměru sil. Špička se vyrovnala.
Od prvního světového šampionátu v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na mistrovství světa nebo olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty si rozdělilo pouze šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však podělil o nejcennější medaile v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti přibylo Finsko. V roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato z mistrovství světa ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.
Český hokej se z krvácení na počátku 90. let nějakou dobu vzpamatovával. Ale potom přišlo období, jaké jeho historie dosud nepamatuje. Předzvěstí všeho byl titul mistrů světa ve Vídni v roce 1996. Generace hráčů kolem Roberta Reichla, Pavla Patery, Davida Výborného či Martina Ručinského získala na šampionátu zlato celkem pětkrát. Nejcennějšího triumfu však dosáhla na olympiádě 1998 v Naganu.
Už v minulosti měl tým Československa blízko ke zlatu na zimních hrách. V roce 1948 mu chyběl ke konečnému vítězství jediný gól. V roce 1968 jeden bod navíc. V roce 1976 přišel o zlato pár minut před koncem rozhodnujícího utkání se Sovětským svazem. Největšího vítězství v historii dosáhl český hokej navíc v turnaji, na který byli poprvé uvolněni hráči z NHL. Tak silná společnost jako v Naganu se do té doby pod vlajkou s pěti propojenými kruhy nesešla. Vůbec poprvé přijet všichni nejlepší hráči. Zvítězil tým České republiky, který ze šesti přímo nasazených celků využil nejméně hokejistů NHL.
Podle některých předpovědí měli Češi málem stejnou šanci jako jamajský bob. V play off prokráčel ke zlatu přes trojici největších favoritů – USA, Kanadu a Rusko. A nedal se vymyslet lepší scénář, než že se střelcem vítězného gólu ve finále stal obránce Petr Svoboda, který emigroval jako osmnáctiletý mladík a rodnou zemi reprezentoval od té doby poprvé a vlastně i naposledy.
Čeští fanoušci opěvovali také brankáře Dominika Haška. Právě několikanásobný vítěz Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL a dakrát držitel Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče byl zároveň hlavním strůjcem vítězného tažení českých hokejistů olympijským turnajem. Na něm do značné míry stál a padal výkon celého týmu. „Hašek na Hrad!“ volaly mnohatisícové davy, které během utkání play off vyrážely do ulic českých měst a sledovaly zápasy na velkoplošných obrazovkách.
Olympijský triumf probudil v lidech národní hrdost a hokejistům dodal nebývalé sebevědomí. Nagano se stalo vrcholem a zároveň symbolem zlatého věku českého hokeje. V letech 1999 až 2001 vyhráli Češi třikrát po sobě mistrovství světa. Před nimi se to povedlo jen Kanadě a SSSR. Na zlatý hattrick navázali ještě tituly ze šampionátů v letech 2005 a 2010. Tým do 20 let vybojoval zlato na mistrovství světa v letech 2000 a 2001. Po hubenějším období se čeští hokejisté vrátili na stupně vítězů ještě v roce 2006, kdy nejprve získali bronz na olympiádě v Turíně a následně přivezli stříbro ze světového šampionátu v lotyšské Rize.
Získávat medaile začalo být po zavedení nových pořádků čím dál obtížnější. Světová špička se vyrovnala. Od prvního mistrovství světa v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na hokejových šampionátech mužů nebo na olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty byly průběžně rozdány mezi šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však o nejcennější medaile podělil v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti mistrů světa přibylo Finsko, v roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.
Seznam oficiálně uznaných reprezentačních zápasů za období 1909 – 2021
Síň slávy IIHF byla založena v roce 1997 a ještě v témže roce bylo uvedeno třicet osobností - bývalých hráčů, trenérů, rozhodčích či funkcionářů. Od té doby proběhlo dalších čtrnáct slavnostních uvedení, většinou při světových šampionátech.
Síň slávy IIHF se nachází v Torontu společně s Hokejovou síní slávy a jsou zde umístěny nejrůznější artefakty spojené s uvedenými členy a historií mezinárodní hokejové federace.
Hráčská kategorie
- Vladimír Bouzek (uveden 2007)
- Vlastimil Bubník (1997)
- Josef Černý (2007)
- Jaroslav Drobný (1997)
- Karel Gut (1998)
- Ivan Hlinka (2002)
- Jiří Holeček (1998)
- Jiří Holík (1999)
- Oldřich Machač (1999)
- Josef Maleček (2003)
- Vladimír Martinec (2001)
- Bohumil Modrý (2011)
- Václav Nedomanský (1997)
- Milan Nový (2012)
- František Pospíšil (1999)
- Jan Suchý (2009)
- František Tikal (2004)
- Vladimír Zábrodský (1997)
Kategorie funkcionářů
- Luděk Bukač (2007)
- Vladimír Kostka (1997)
- Miroslav Šubrt (2004)
Kategorie rozhodčích
- Quido Adamec (2005)
Olympijští vítězové
1998, Nagano
Brankáři: Dominik Hašek, Roman Čechmánek, Milan Hnilička
Obránci: Richard Šmehlík, Jiří Šlégr, Roman Hamrlík, Petr Svoboda (nar. 1966), Jaroslav Špaček, František Kučera, Libor Procházka
Útočníci: Jaromír Jágr, Vladimír Růžička, Martin Straka, Martin Ručinský, Robert Reichel, Robert Lang, Milan Hejduk, Pavel Patera, Martin Procházka, Josef Beránek, Jiří Dopita, David Moravec, Jan Čaloun
Trenéři: Ivan Hlinka, Slavomír Lener - Vladimír Martinec
Mistři světa
1947, Praha
Brankáři: Bohumil Modrý, Zdeněk Jarkovský
Obránci: František Pácalt, Miroslav Sláma, Josef Trousílek, Miloslav Pokorný, Vilibald Šťovík
Útočníci: Ladislav Troják, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Vladimír Bouzek, Karel Stibor, Josef Kus, Jaroslav Drobný
Trenér: Mike Buckna
1949, Stockholm
Brankáři: Bohumil Modrý, Josef Jirka
Obránci: Přemysl Hainý, Josef Trousílek, Jiří Macelis, Oldřich Němec, František Vacovský
Útočníci: Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov, Vladimír Bouzek, Augustin Bubník, František Mizera, Čeněk Pícha, Zdeněk Marek, Miloslav Charouzd
Trenér: Antonín Vodička
1972, Praha
Brankáři: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla
Obránci: Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Josef Horešovský, Milan Kužela, Rudolf Tajcnár, Vladimír Bednář
Útočníci: Jan Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Július Haas, Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Bohuslav Šťastný, Richard Farda, Josef Paleček
Trenér: Jaroslav Pitner, Vladimír Kostka
1976, Katovice
Brankáři: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla
Obránci: Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, František Kaberle
Útočníci: Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Šťastný, Ivan Hlinka, Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jiří Holík, Eduard Novák, Milan Nový, Jaroslav Pouzar, František Černík
Trenér: Karel Gut, Ján Starší
1977, Vídeň
Brankáři: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla
Obránci: Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Milan Chalupa
Útočníci: Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann, Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík, Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar, Eduard Novák, Vincent Lukáč
Trenér: Karel Gut, Ján Starší
1985, Praha
Brankáři: Jiří Králík, Jaromír Šindel
Obránci: Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Eduard Uvíra, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, František Musil, Radoslav Svoboda
Útočníci: Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba, Jiří Hrdina, Vladimír Růžička, Pavel Richter, Jiří Lála, Dušan Pašek, Jiří Šejba, Oldřich Válek, Vladimír Kameš, Michal Pivoňka, Petr Rosol
Trenér: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý
1996, Vídeň
Brankáři: Roman Turek, Roman Čechmánek, Petr Franěk
Obránci: Stanislav Neckář, Jiří Vykoukal, Drahomír Kadlec, Antonín Stavjaňa, František Kaberle ml., Michal Sýkora, Jiří Veber
Útočníci: Pavel Patera, Viktor Ujčík, David Výborný, Jiří Kučera, Jiří Dopita, Radek Bonk, Radek Bělohlav, Martin Procházka, Robert Lang, Robert Kysela, Otakar Vejvoda, Robert Reichel, Roman Meluzín
Trenér: Luděk Bukač - Zdeněk Uher, Slavomír Lener
1999, Oslo, Lillehammer
Brankáři: Milan Hnilička, Roman Čechmánek, Martin Prusek
Obránci: Libor Procházka, František Kaberle ml., Jaroslav Špaček, Pavel Kubina, Jiří Vykoukal, František Kučera, Ladislav Benýšek
Útočníci: Viktor Ujčík, David Výborný, Jan Hlaváč, David Moravec, Pavel Patera, Martin Procházka, Martin Ručinský, Petr Sýkora (1976), Radek Dvořák, Jan Čaloun, Roman Šimíček, Tomáš Vlasák, Tomáš Kucharčík, Roman Meluzín
Trenér: Ivan Hlinka - Josef Augusta, Vladimír Martinec
2000, Petrohrad
Brankáři: Roman Čechmánek, Dušan Salfický, Vladimír Hudáček
Obránci: Michal Sýkora, František Kučera, Petr Buzek, František Kaberle ml., Martin Štěpánek, Ladislav Benýšek, Radek Martínek
Útočníci: David Výborný, Jiří Dopita, Jan Tomajko, Václav Prospal, Robert Reichel, Tomáš Vlasák, Václav Varaďa, Pavel Patera, Martin Procházka, Martin Havlát, Michal Broš, Petr Čajánek, Martin Špaňhel
Trenér: Josef Augusta – Vladimír Martinec
2001, Hannover
Brankáři: Milan Hnilička, Dušan Salfický, Vladimír Hudáček
Obránci: Pavel Kubina, Jaroslav Špaček, Karel Pilař, Radek Martínek, Filip Kuba, František Kaberle ml., Martin Richter
Útočníci: Radek Dvořák, Robert Reichel, Martin Ručinský, David Výborný, Jiří Dopita, Jaroslav Hlinka, David Moravec, Pavel Patera, Martin Procházka, Viktor Ujčík, Petr Čajánek, Tomáš Vlasák, Jan Tomajko
Trenér: Josef Augusta – Vladimír Martinec
2005, Vídeň
Brankáři: Tomáš Vokoun, Milan Hnilička, Adam Svoboda
Obránci: Jiří Šlégr, Tomáš Kaberle, Jaroslav Špaček, Pavel Kubina, Marek Židlický, Jiří Fischer, František Kaberle ml., Jan Hejda
Útočníci: Jaromír Jágr, Václav Prospal, Martin Straka, Petr Sýkora (1976), David Výborný, Jan Hlaváč, Radek Dvořák, Petr Čajánek, Martin Ručinský, Aleš Hemský, Josef Vašíček, Václav Varaďa, Petr Průcha, Radim Vrbata
Trenér: Vladimír Růžička – Ondřej Weissmann, Radim Rulík, Marian Jelínek
2010, Kolín nad Rýnem
Brankáři: Tomáš Vokoun, Ondřej Pavelec, Jakub Štěpánek
Obránci: Michal Rozsíval, Tomáš Mojžíš, Ondřej Němec, Petr Čáslava, Miroslav Blaťák, Karel Rachůnek, Petr Gřegořek, Michal Barinka, Filip Novák
Útočníci: Jaromír Jágr, Petr Vampola, Jakub Klepiš, Jakub Voráček, Jan Marek, Tomáš Rolinek, Lukáš Kašpar, Roman Červenka, Jiří Novotný, Marek Kvapil, Petr Koukal, Petr Hubáček, Martin Růžička
Trenér: Vladimír Růžička - Josef Jandač, Ondřej Weissmann
Mistři světa do 20 let
2000, Skelleftea
Brankáři: Zdeněk Šmíd, Tomáš Duba
Obránci: Petr Svoboda (1980), David Hájek, Zdeněk Kutlák, Josef Jindra, Angel Krstev, Martin Holý, Jiří David
Útočníci: aroslav Kristek, Milan Kraft, Michal Sivek, Jaroslav Svoboda, Josef Vašíček, Martin Havlát, Libor Pivko, Václav Nedorost, Zbyněk Irgl, Jan Sochor, Jan Boháč, Tomáš Horna, Vladimír Novák
Trenér: Jaroslav Holík – Radim Rulík
2001, Moskva
Brankáři: Tomáš Duba, Lukáš Čučela
Obránci: Rostislav Klesla, Libor Ustrnul, Jan Výtisk, David Pojkar, David Nosek, Jakub Čutta, Jakub Grof, Jan Chotěborský
Útočníci: Pavel Brendl, Václav Nedorost, Zdeněk Blatný, Radim Vrbata, Michal Sivek, Martin Erat, Lukáš Havel, Tomáš Plekanec, Patrik Moskal, Ivan Rachůnek, Ladislav Vlček, Marek Tomica
Trenér: Jaroslav Holík – Pavel Hynek
A-tým
| Československo | |
| 1946-48 | Mike Buckna (první oficiální kouč) |
| 1949 | Antonín Vodička |
| 1950-51 | Josef Herman |
| 1951-52 | Jiří Tožička, Josef Herman |
| 1952-53 | Josef Herman, Eduard Farda |
| 1953-55 | Vladimír Bouzek |
| 1955-56 | Vladimír Bouzek, Jiří Anton, na OH Josef Herman |
| 1956-57 | Vladimír Kostka, Bohumil Rejda |
| 1957-58 | Bohumil Rejda |
| 1958-59 | Vlastimil Sýkora |
| 1959-60 | Eduard Farda, Ladislav Horský |
| 1960-62 | Zdeněk Andršt, Vladimír Kostka |
| 1962-64 | Jiří Anton |
| 1964-66 | Vladimír Bouzek, Vladimír Kostka |
| 1966-67 | Jaroslav Pitner |
| 1967-73 | Vladimír Kostka, Jaroslav Pitner |
| 1973-79 | Karel Gut, Ján Starší |
| 1979-80 | Karel Gut, Luděk Bukač, Stanislav Neveselý |
| 1980-85 | Luděk Bukač, Stanislav Neveselý |
| 1985-88 | Ján Starší, František Pospíšil |
| 1988-90 | Pavel Wohl, Stanislav Neveselý |
| 1990-91 | Stanislav Neveselý, Josef Horešovský |
| 1991-93 | Ivan Hlinka, Jaroslav Walter |
| Česká republika | |
| 1993-94 | Ivan Hlinka, Stanislav Neveselý |
| 1994-95 | Luděk Bukač, Zdeněk Uher |
| 1995-96 | Luděk Bukač - Zdeněk Uher, Slavomír Lener |
| 1996-97 |
Luděk Bukač - Zdeněk Uher, Vladimír Martinec od 5. března 1997 Ivan Hlinka, Slavomír Lener, Vladimír Martinec |
| 1997-98 | Ivan Hlinka, Slavomír Lener, Vladimír Martinec |
| 1998-99 | Ivan Hlinka, Josef Augusta, Vladimír Martinec |
| 1999-00 |
Ivan Hlinka - Josef Augusta, Vladimír Martinec od 7. února 2000 Josef Augusta, Vladimír Martinec |
| 2000-02 |
Josef Augusta, Vladimír Martinec OH: navíc asistent Vladimír Růžička |
| 2002-04 | Slavomír Lener, Vladimír Růžička, Antonín Stavjaňa |
| 2004-05 |
Ivan Hlinka, Ondřej Weissmann, Radim Rulík World Cup: Vladimír Růžička, Radim Rulík, Marian Jelínek Karjala Cup: Ondřej Weissmann, Radim Rulík, Marián Jelínek Rosno Cup: Radim Rulík - Ondřej Weissmann, Marián Jelínek MS: Vladimír Růžička, Ondřej Weissmann, Radim Rulík, Marian Jelínek |
| 2005-06 |
Alois Hadamczik, Ondřej Weissmann, Mojmír Trličík od 24. února 2006 Alois Hadamczik, Josef Paleček, František Musil |
| 2006-07 |
Euro Hockey Tour: Alois Hadamczik, Pavel Marek MS: Alois Hadamczik, Josef Paleček, František Musil |
| 2007-08 |
Alois Hadamczik, Josef Paleček MS: navíc asistent František Musil |
| 2008-10 | Vladimír Růžička, Josef Jandač, Ondřej Weissmann |
| 2010-12 | Alois Hadamczik, Josef Paleček |
| 2012-13 | Alois Hadamczik, Josef Paleček, Jan Procházka |
| 2013-14 |
Alois Hadamczik, Josef Paleček, František Musil od 26. února 2014 Vladimír Růžička, Ondřej Weissmann, Jaroslav Špaček |
| 2014-15 | Vladimír Růžička, Ondřej Weissmann, Jaroslav Špaček |
| 2015-16 | Vladimír Vůjtek, Josef Jandač, Jiří Kalous, Jaroslav Špaček |
| 2016-18 | Josef Jandač, Jiří Kalous, Jaroslav Špaček, Václav Prospal |
| 2018-20 | Miloš Říha, Karel Mlejnek, Robert Reichel |
| 2020-22 | Filip Pešán, Martin Straka, Jaroslav Špaček |
| 2022-23 | Kari Jalonen, Libor Zábranský st., Martin Erat |
Reprezentace do 20 let
| Československo | |
| 1977-79 | Ladislav Horský, Pavel Wohl |
| 1979-81 | Jozef Golonka, Jan Eysselt |
| 1981-84 | František Pospíšil, Václav Červený |
| 1984-85 | František Pospíšil, Július Černický |
| 1987-88 | Zdeněk Uher, Stanislav Berger |
| 1988-90 | Josef Vimmer, Stanislav Berger |
| 1990-91 | Josef Vimmer, Július Šupler |
| 1991-92 | Július Šupler, Bedřich Brunclík |
| 1992-93 | Ján Šterbák, Vladimír Vůjtek |
| Česká republika | |
| 1993-95 | Vladimír Vůjtek, Jaroslav Jágr |
| 1995-96 | Slavomír Lener, Vladimír Martinec |
| 1996-98 | Vladimír Martinec, Ladislav Svozil |
| 1998-00 | Jaroslav Holík, Radim Rulík |
| 1999-00 |
Jaroslav Holík, Radim Rulík od 7. prosince 2000 Jaroslav Holík, Pavel Hynek |
| 2001-02 | Jaroslav Holík, Pavel Hynek |
| 2002-03 | Jaroslav Holík, Jiří Kalous |
| 2003-04 | Alois Hadamczik, Mojmír Trličík, Marián Jelínek |
| 2004-05 | Alois Hadamczik, Mojmír Trličík |
| 2005-06 |
Radim Rulík, Jan Votruba později přechodně Vladimír Bednář |
| 2006-07 | Vladimír Bednář, Mojmír Trličík |
| 2007-08 |
Miloslav Hořava, Ondřej Weissmann, Radim Rulík po MS přechodně Zdeněk Čech, Mikuláš Antoník |
| 2008-09 | Marek Sýkora, Zdeněk Moták |
| 2009-10 | Jaromír Šindel, Zdeněk Moták |
| 2010-11 | Miroslav Přerost, Terry Christensen (USA), Jiří Fischer |
| 2011-12 | Miroslav Přerost, Jiří Fischer, Jiří Kučera (do prosince 2011), Jiří Juřík (od prosince 2011) |
| 2012-15 | Miroslav Přerost, Jiří Juřík |
| 2015-17 | Jakub Petr, Petr Svoboda |
| 2017-18 | Filip Pešán, Rostislav Vlach, Miroslav Přerost |
| 2018-20 | Václav Varaďa, Patrik Eliáš, Aleš Krátoška |
| 2020-22 | Karel Mlejnek, Pavel Trnka, David Bruk |
| 2022-23 | Radim Rulík, Marek Židlický, Jiří Kalous |
Reprezentace do 18 let
| Československo | |
| 1967-69 | Jiří Hertl |
| 1969-70 | Jiří Hertl, Jaroslav Starší |
| 1970-71 | Jiří Hertl, D. Vražda |
| 1971-72 | Karel Gut, Karol Fako |
| 1972-73 | Bretislav Guryča, Václav Šmat |
| 1973-74 | Pavel Wohl, V. Svoboda |
| 1974-76 | Augustin Bubník, Jiří Justra |
| 1976-77 | Zdeněk Uher, Jozef Ivan |
| 1977-78 | Jiří Folprecht, Miroslav Nitka |
| 1978-79 | Vladimír Šustek, Július Kovács |
| 1979-80 | Florián Střída, Josef Podlaha |
| 1980-81 | Josef Bruk, Branislav Šajban |
| 1981-82 | Vladimír Šustek, Július Kovács |
| 1982-83 | Pavel Volek, Pavol Siroťák |
| 1983-84 | Bretislav Guryča, Zdeněk Šindler |
| 1984-85 | Vladimír Šustek, Július Kovács |
| 1985-86 | Pavel Soudský, Ondrej Výboh |
| 1986-87 | Pavol Siroťák, Jiří Holeček |
| 1987-88 | Rudolf Tománek, Josef Vimmer |
| 1988-89 | Florián Střída, Eduard Giblák |
| 1989-90 | Pavel Beránek, Pavol Siroťák |
| 1990-91 | Petr Míšek, Ján Šimčík |
| 1991-92 | Rudolf Giblák, Vladimír Stránský |
| Česká republika | |
| 1992-93 | Jan Vopat st., Martin Urban |
| 1993-94 | Josef Straka st., Vladimír Stránský |
| 1994-95 | Petr Míšek, Jaroslav Horáček |
| 1995-96 | Petr Míšek, Pavel Hynek |
| 1996-97 | František Pospíšil, Jaroslav Žáček |
| 1997-98 | Vladimír Bednář, Václav Červený |
| 1998-99 | Petr Míšek, Radomír Kužílek |
| 1999-00 | Stanislav Berger, Břetislav Bochenský |
| 2000-01 | Jiří Kalous, Zdeněk Čech |
| 2001-02 | Břetislav Kopřiva, Pavel Marek |
| 2002-03 | Karel Najman, Jaroslav Beck |
| 2003-04 | Jaromír Šindel, Zdeněk Čech |
| 2004-05 | Břetislav Kopřiva, Vladimír Bednář |
| 2005-06 | Martin Pešout, Karel Najmank |
| 2006-07 | Martin Pešout, Jiří Šejba |
| 2007-08 | Marek Sýkora, Zdeněk Moták |
| 2008-09 |
Zdeněk Čech, Radek Kampf od 12.2. 2009 Marek Sýkora, František Musil |
| 2009-10 | Jiří Kopecký, Jiří Juřík |
| 2010-11 | Jiří Šolc, Martin Hosták |
| 2011-12 | Jiří Veber, Jakub Petr, Klas Ostmann (SWE) |
| 2012-13 | Luděk Bukač, David Bruk |
| 2013-15 | Jakub Petr, Petr Svoboda |
| 2015-16 | Robert Reichel, Patrik Augusta |
| 2016-17 | Václav Varaďa, Patrik Augusta, Petr Studnička |
| 2017-18 | David Bruk, Tomáš Martinec, Petr Studnička |
| 2018-19 | Alois Hadamzcik, Marek Židlický, Radek Bělohlav |
| 2019-20 | Jakub Petr, Milan Plodek, Radim Skuhrovec |
| 2020-21 | Jakub Petr, Tomáš Martinec, Radim Skuhrovec |
| 2021-23 | Jakub Petr, Darek Stránský, Radim Skuhrovec |
| Československo | |
| 1947 | MS: František Pácalt |
| 1948 | ZOH a MS: Vladimír Zábrodský |
| 1949 | MS: Vladimír Zábrodský |
| 1950 | MS bez účasti ČSR |
| 1951 | MS bez účasti ČSR |
| 1952 | ZOH a MS: Karel Gut |
| 1953 |
MS: Karel Gut tým odstoupil z MS pro státní smutek |
| 1954 | MS: Karel Gut |
| 1955 | MS: Karel Gut |
| 1956 | ZOH a MS: Karel Gut |
| 1957 | MS: Karel Gut |
| 1958 | MS: Karel Gut |
| 1959 | MS: Karel Gut |
| 1960 | MS: Karel Gut |
| 1961 | MS: Vlastimil Bubník |
| 1962 | MS: Vlastimil Bubník |
| 1963 | MS: Vlastimil Bubník |
| 1964 | ZOH a MS: Vlastimil Bubník |
| 1965 | MS: František Tikal |
| 1966 | MS: František Tikal |
| 1967 | MS: František Tikal |
| 1968 | ZOH a MS: Jozef Golonka |
| 1969 | MS: Jozef Golonka |
| 1970 | MS: Josef Černý |
| 1971 | MS: Josef Černý |
| 1972 | ZOH a MS: František Pospíšil |
| 1973 | MS: František Pospíšil |
| 1974 | MS: František Pospíšil |
| 1975 | MS: František Pospíšil |
| 1976 | ZOH a MS: František Pospíšil |
| 1977 | MS: František Pospíšil |
| 1978 | MS: Ivan Hlinka |
| 1979 | MS: Ivan Hlinka |
| 1980 | ZOH: Bohuslav Ebermann |
| 1981 | MS: Milan Nový |
| 1982 | MS: Milan Nový |
| 1983 | MS: František Černík |
| 1984 | ZOH: František Černík |
| 1985 | MS: Dárius Rusnák |
| 1986 | MS: Dárius Rusnák |
| 1987 | MS: Dušan Pašek |
| 1988 | ZOH: Dušan Pašek |
| 1989 | MS: Vladimír Růžička |
| 1990 | MS: Jiří Doležal |
| 1991 | MS: Bedřich Ščerban |
| 1992 | ZOH a MS:Tomáš Jelínek |
| Česká republika | |
| 1993 | MS: Otakar Janecký |
| 1994 | ZOH a MS: Otakar Janecký |
| 1995 | MS: Jiří Kučera |
| 1996 | MS: Robert Reichel |
| 1997 | MS: Robert Reichel |
| 1998 |
ZOH:Vladimír Růžička MS: Robert Reichel |
| 1999 | MS: Pavel Patera |
| 2000 | MS: Robert Reichel |
| 2001 | MS: Robert Reichel |
| 2002 | ZOH a MS: Jaromír Jágr |
| 2003 | MS: Robert Reichel |
| 2004 | MS: Martin Straka |
| 2005 | MS: David Výborný |
| 2006 |
ZOH: Robert Lang MS: David Výborný |
| 2007 | MS: David Výborný |
| 2008 | MS: Tomáš Kaberle |
| 2009 | MS: Marek Židlický |
| 2010 |
ZOH: Patrik Eliáš MS: Tomáš Rolinek |
| 2011 | MS: Tomáš Rolinek |
| 2012 | MS: Tomáš Plekanec |
| 2013 | MS: Jiří Novotný |
| 2014 | ZOH: Tomáš Plekanec |
| 2014 | MS: Tomáš Rolinek |
| 2015 | MS: Jakub Voráček |
| 2016 | MS: Tomáš Plekanec |
| 2017 | MS: Jakub Voráček |
| 2018 | ZOH: Martin Erat |
| 2018 | MS: Roman Červenka |
| 2019 | MS: Jakub Voráček |
| 2021 | MS: Jan Kovář |
| 2022 | ZOH: Roman Červenka |
| 2022 | MS: Roman Červenka |
