Jaroslav Pouzar slavil s národním týmem obrovské úspěchy, získal zlato na mistrovství světa v letech 1976 a 1977, celkem má sedm medailí. Ve třiceti letech přešel do Edmontonu Oilers, kterému pomohl vyhrát tři Stanley Cupy, přičemž hrál v jedné lajně s Waynem Gretzkym a Jarim Kurrim. Poté se vrátil do Evropy a kariéru ukončil v Německu.

Všichni ocenění dostali příležitost promluvit k plnému sálu. Co pronesli dva čeští zástupci:

Jaromír Jágr:

"Je to pro mě velká čest. Hodně věcí, co bych mohl říct. Jako první bych chtěl pogratulovat všem přítomným. Jsem rád, že tu s vámi mohu být. Chtěl bych poděkovat hodně lidem, začal bych Ivanem Hlinkou. Pamatuji, jak jsem byl mladší. A řekl mi, jestli chci být skvělý, musím znát historii hry. Postupně jsem tomu začal rozumět, každý potřebuje vzory.

Za svou kariéru jsem měl tu čest si zahrát se skvělými hráči. Jiří Šlégr, Martin Ručinský, Martin Straka... Nestihnu je zmínit všechny, ale chtěl bych jim moc poděkovat. Společně jsme vyhrávali, společně jsme prohrávali. Co je však pro mě nejdůležitější, že jsme i po těch letech zůstali přáteli.

Chtěl bych poděkovat všem trenérům, které jsem ve své kariéře potkal - a bylo jich hodně. A také fanouškům. Všichni vidíte, jak skvělí dokážou čeští fanoušci být. Často jsem hrál pod tlakem, ale nevadilo mi to. Díky tomu jsem na sobě ještě víc makal.

Když věříte svým snům, můžete jich dosáhnout. Musíte ale mít po svém boku někoho, kdo na vás dohlíží.

Musím zmínit i mé rodiče, mou rodinu. Někdy si říkám, že to je nefér. Měl jsem všechnu slávu, ale nikdy jsem pro to nemusel nic udělat. Jen jsem plnil, co mi říkali, a tvrdě jsem makal. Rodiče toho pro mě spoustu obětovali a chtěli, aby můj život byl lepší než ten jejich. Já prostě miloval hokej a oni mě vždy podporovali. Vím, že se táta shora dívá. Než se narodíte, vybíráte si rodiče. Když jsem to dělal já, učinil jsem nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal."

článek pokračuje pod příspěvkem

Jaroslav Pouzar:

"Využiju příležitosti, že mohu mluvit česky, protože moje angličtině není dobrá natolik, abych naplno mohl vyjádřit vše, co chci říct. Jsem stejně nervózní, jako když jsem vyhrál první velké trofeje.

Moji rodiče nikdy nesportovali ani mě do toho nijak netlačili. Děti tehdy sportovaly více spontánně. V mládí jsem se musel přesunout do Českých Budějovic, kam převeleli mého tátu, tehdy jsem to bral jako konec světa. Pak jsem ale začal hrát hokej a změnil se mi život.

Do Kanady jsem odešel ve třiceti letech, nebylo to pro mě jednoduché. V Edmontonu jsem byl v té době nejstarší. Jazyková bariéra a věk byl velký problém. Kluci mě přijali velmi dobře, za to jim musím ještě jednou zpětně poděkovat.

Chtěl bych poděkovat své rodině, mým trenérům, týmům, spoluhráčům. Je pro mě velkou ctí tady stát a být součástí výčtu tak významných jmen."

zdroj foto: Andrea Leigh Cardin