Kapitán! Emoce se nedají popsat, před týmem smekám, zářil Červenka
Snad každý začínající hokejista si to alespoň jednou představoval. Jako kapitán přebrat trofej pro mistry světa na domácí půdě. Roman Červenka si tohle splnil, v Praze si 26. května vyrobil zážitky na celý život. „Emoce, to prostě nejde popsat,“ hledal slova těsně po utkání.
V podstatě pokaždé, co Červenka přijel reprezentovat, na něj byl tlak. Tentokrát to ale bylo ještě něco jiného. To na něj se v úvodních zápasech letošního šampionátu spoléhalo, to on měl být lídrem. A byl.
"Finále bylo hrozně těžké. Už víte, jak jste blízko. Vnímáte obrovský tlak, nechcete přijít o šanci. Já věděl, že pro mě už se opakovat nebude. Takže tlak byl vážně velký," popisoval.
On sám zažil další parádní turnaj. Tři branky, osm asistencí, nejproduktivnější Čech a dle médií jeden ze tří nejlepších útočníků turnaje. Postupně se posunuje historickými tabulkami českého hokeje a je fascinující sledovat, jak každý rok předvede svůj vysoký standard.
Tlak jsem cítil. Byla tu šance, o kterou prostě nechcete přijít.
Obdivuhodné bylo i to, jak měnil role. Zatímco na začátku turnaje byl on tou hlavní ofenzivní silou, postupně se s příjezdy hráčů NHL sesunul do třetí lajny. Byl vidět i tam a dopomohl tomu, že všechny české lajny byly extrémně nebezpečné.
"Zlepšovali jsme se zápas od zápasu," mluvil ale zase o týmu. "Bylo to i tím, že přijeli skvělí hráči, ale drželi jsme pořád vysokou úroveň v pojetí týmové hry. Nemluvili jsme o velkých plánech, ale potichu jsme věřili, že můžeme zvládnout velké věci a můžeme porazit každého. Každý další zápas znamenal nový test, pak přijeli kluci z NHL, zapadli skvěle. Dali nám ještě větší jistotu a nikdo si nepřipouštěl, že když přišel konkrétní zápas v play off, měl pro nás turnaj skončit. Nikdo si nepřipouštěl, že bychom nehráli v neděli večer."
Byl u toho, když se slavilo zlato v roce 2010 v Německu. A byl u toho i nyní. Jiný průběh turnaje, jiné stádium kariéry i života, jiné vnímání fanoušků. Ale stejný výsledek a stejné emoce, které se neomrzí.
"Emoce, které zažíváte, se nedají popsat. Věděli jsme, že to bude o jednom gólu. A když tam padne, vyjede euforie. Jak padl, tak jsem věřil, že už to nemůžeme pustit. Všichni hráči si zaslouží velký respekt, protože jsme hráli jako tým," smeknul opět.