BLOG Kláry Peslarové: Hoďte turnaj na Moravu! Na MS bych ráda do finále

Gólmanka ženského národního týmu Klára Peslarová se přesunula po letech strávených ve Švédsku za moře. V týmu Boston Fleet sice čeká na svou první soutěžní šanci, o to víc na sobě ale pracuje. Čím bude podle ní dubnové českobudějovické mistrovství těžší než předchozí šampionáty a jak se na něj těší? I o tom se rozepsala ve svém blogu pro fanoušky.

Všechno není tak lehké, jak se zdá. Na draft do PWHL jsem se hlásila, protože jsem upřímně doufala, že to vyjde. Projít se přes něj musí, taková jsou pravidla. V době draftu jsem byla ve Švédsku, koukala na to a když si mě nevybrali, tak jsem byla překvapená. Začala jsem si volat s mojí agentkou a řešily jsme, jestli mám jet na tréninkový kemp, nebo zůstat ve Švédsku. Já se rozhodla, že to tam chci jít zkusit. Půjdu na kemp a ukážu jim, že mám na to, abych tam byla.

Už když jsem tam letěla, tak jsem věděla, jaké gólmanky v týmu jsou. A že mi nehrozí to, že by si mě nevzali. Věděla jsem, že na to výkonnostně mám a jediný důvod, proč by to nevyšlo, by byla jejich politika.

Nakonec se to povedlo, smlouvu jsem fakt urvala! Zatím na první soutěžní zápas čekám. Momentálně se soustředím sama na sebe, trénuji jak nejlíp můžu a zaměřuji se na detaily a maličkosti, které se dají vylepšit. Myslela jsem, že už jsou perfektní, ale ne. Mám výhodu v tom, že jsou v týmu hráčky jako Hillary Knight, Hannah Bilka nebo Jamie Lee Rattray, které chtějí po trénincích zůstávat na ledě a trénovat různé maličkosti, jako třeba samostatné úniky. Je velká výhoda, že tam můžu zůstávat právě s nimi. Uvidíme, jestli přijde nějaký zápas. Bylo mi řečeno, že nemám s ligou zkušenosti a můj čas ještě nepřišel.

Nepřipouštěla jsem si, že by mě nevzali. Věděla jsem, že na to mám!

Jsem ale ráda, že je se mnou v týmu Dáda Pejšová a můžeme se spolu bavit. Je prima mít tu někoho, s kým si můžete popovídat ve vlastním jazyce a pořešit problémy. Ať už moje, nebo její. Zároveň se každá musíme soustředit na svoji roli v týmu.

Mezi Švédskem a Bostonem už nejsou takové rozdíly. Ve Švédsku jsem měla slušnou smlouvu, nemusela jsem se o nic strachovat a měly jsme v týmu vše. Hlavní výhodou teď je to, že trénuji s nejlepšími hráčkami na světě, což Švédsko nemělo.

Náladu mi za všech okolností zlepšuje reprezentace, nejinak tomu bylo teď. Zvlášť, když se hraje domácí turnaj. Přesun do Liberce probíhal s jedním mezipřistáním úplně v pohodě. Poslední zápas jsme hrály doma s New Yorkem v sobotu, takže jsem si po ranním rozbruslení sbalila veškeré věci, přesunula si všechno domů a večer se odjela dívat na utkání. Na druhý den jsme potom letěly, takže jsme měly čas na nakoupení veškerých potřebných věcí a různých maličkostí domů. Po příletu jsem měla lehký jet lag, ale ten se rychle srovnal.

Měla jsem jet už na prosincový kemp, ale dostala jsem v Bostonu smlouvu a potřebovala si vyřešit personální čísla a ubytování. Domluvila jsem se s trenéry, že zůstanu v Americe, abych vše nemusela dohánět později. Takže jsem se z kempu omluvila sama. O to víc jsem se ale těšila do Liberce. Na holky, které jsou mimo PWHL, že se konečně uvidíme a celá parta se sleze. Když jsme hrály v Ottawě, tak jsem se potkala s Carlou a pobavily jsme se o národním týmu. Je super mít trenérku v zahraničí.

Je taky fajn být doma a hrát před rodiči. Ne pokaždé se můžou dostat do zahraničí, takže je to výhoda. Já bych to dala někam krásně na Moravu. Mamka mi hlásila, že přijede, ale z Ostravy do Liberce to je daleko.

Turnaj byl oproti loňsku kratší, realizační tým nás nicméně chtěl připravit na dubnové mistrovství světa. Bude to tam daleko těžší co se mentální stránky týče. Bude na nás mnohem větší tlak z pohledu fanoušků, domácího prostředí, médií a bude to větší, než co je v Americe nebo Kanadě. Trenéři se tu snažili přitvrdit v trénincích na ledě i mimo něj. Abychom do toho trošku zapadly.

Je to poprvé, co musíme dělat rozhovory a točit různé spoty pro sponzory v tak velké míře. Některé holky jely od rána až do večera bez zastavení, některé to zase měly volnější. Je to nutné, abychom měly lepší viditelnost a třeba i ty sponzory. Někdo je na to už zvyklý, někdo se s tím teprve sžívá.

Domácí šampionát v Českých Budějovicích pro mě bude zároveň poprvé, co do Českých Budějovic pojedu. Moc se těším, ačkoliv je to z Moravy pro rodinu kvůli cestování opět trochu z ruky. Ale to se nějak zvládne. Na druhou stranu je to po dlouhé domě domácí mistrovství, vlastně poprvé v nejvyšší divizi. Čeští fanoušci jsou jedni z nejlepších, dokážou s bubny a pořváváním vytvořit super atmosféru. Upřímně se těším na to, až nás budou popohánět dopředu a my budeme moct hrát pod lehčím tlakem.

Už nejsme outsideři a chceme zpátky medaili. Nepokukujeme ale jen po té bronzové. Letošní medaile jsou ojedinělé a pro ženský šampionát je to poprvé, co se celý design mění. Doufáme, že půjdeme až do finále. Ale nemůžeme předbíhat, musíme se soustředit na skupinu a potom zápas od zápasu vyhrát.

Je super, že se u nás taky točí něco takového jako celovečerní dokument o ženském hokeji. Mít zákulisní a osobní informace holek. Občas bylo nepříjemné, že byly kamery všude a nemohly jsme se pomalu ani hnout. Nějak jsme se s tím ale popraly. Moc se na to těším, uvidíme o nás první dokument.

Ráda bych fanoušky vyzvala, aby si zakoupili vstupenky, nebo o ně případně soutěžili, a zúčastnili se alespoň jednoho zápasu. Kdo jednou okusí ženský hokej, tak ho to nezklame a bude chtít chodit ještě více!