Dostat se konečně do reprezentace byla velká radost. Na srpnový kemp do Švýcarska jsem se ještě dostal jako náhradník a bylo skvělé slyšet, že můžu zabojovat o mistrovství světa. Byl jsem šťastný a natěšený, ale zároveň nervózní. Nakonec se to seběhlo tak, že jsem se dostal až sem do Ottawy.

Myslím si, že se mi to nakonec podařilo díky mojí pracovitosti a poctivosti. Když na sobě člověk maká, tak výsledky přichází. Jsem rád, že za půl roku od úplně prvního reprezentačního kempu ve mně trenéři viděli velký progres.

Že budu v širší nominaci na mistrovství jsem se dozvěděl tak nějak týden před odletem na přípravný kemp do Beleville. Sraz s kluky, co hrají v Evropě, jsme měli 10. prosince v Praze u O2 areny a jeli autobusem do Mnichova. Tam se k nám připojil Jiří Felcman, měl to tam ze Švýcarska blíž. S ním jsem taky byl nejdřív na pokoji. Tady v Ottawě jsem pak na pokoji s Adamem Jechem, se kterým se nějaký čas znám, přece jen jsme spolu byli dva roky ve Finsku. Od té doby jsme spolu v kontaktu a jsme velcí kamarádi.

V Mnichově jsme nechali všechny věci, přespali a hned ráno vyrazili na letiště. Odtamtud jsme letěli přímým letem do Toronta a autobusem zhruba dvě hodiny do Beleville, kde probíhal kemp. Měli jsme jednofázové i dvoufázové tréninky a příprava byla fyzicky hodně náročná. Drilovali jsme taktiku, dovednosti, přesilovky, oslabení a vůbec všechno, co by mělo být v mistrovství zahrnuté. Makali jsme ale i na suchu. Byl to jeden z mých nejnáročnějších kempů.

Byl to pro mě šok, když jsem se potom objevil na turnaji v první obraně. Byla to pro mě velká příležitost, které si vážím. Nečekal jsem takovou roli, ale připravoval jsem se na všechno a trénoval to, co mi radili trenéři. Dával jsem největší práci do sebe a nechal to běžet nehledě na pozici v týmu.

Před prvním zápasem jsem byl extrémně nervózní. Kdo říká, že nervózní nebyl, tak lže, protože to potkalo všechny. Jak jsem se oblékal do obleku a všude byly kamery, tak jsem nervy fakt měl. Jak se ale člověk dostane na led, tak to opadne a soustředí se jen na utkání.

Tím, že je to moje první zkušenost na mistrovství světa juniorů a moji rodiče ani nedělali žádný vrcholový sport, tak mi nemohli třeba moc poradit. Já byl na všechno tak trochu sám. Jsem ale rád za to, že jsem si tím prošel a máme šanci něco pro Česko urvat.

Mistrovství světa je oproti Chomutovu, kde normálně hraju, úplně jiný kalibr hokeje. Tlak, rychlost a hráči jsou naprosto jinde. Největší rozdíly jsou určitě neuvěřitelná rychlost a hřiště. Jsem zvyklý hrát v Evropě, takže se cítím lépe na větším, širším kluzišti. Tady je to samozřejmě menší. To, jak se musí člověk o dost více soustředit a dávat oko na detail, tu je ale větší. Každý ví, že před play-off jsou čtyři zápasy a každé utkání je důležité.

Dost se tu bavím i s Matějem Maštalířským, který je z Litvínova a známe se už od turnajů VTM. Blízko je mi i Ondra Kos, který hraje v Ilves a byl tam už v době, když jsem já byl v Tappaře. Bavím se ale se všemi, protože jsme pospolu už od sedmnáctky a osmnáctky.

Když máme zápas, tak příprava závisí na tom, kdy hrajeme. Ráno se vzbudíme a zamíříme na snídani, kde jsou všichni. Většinou si dávám toasty se šunkou a vajíčky, nebo něco, na co mám chuť. Specifické jídlo v zápasovém dnu ale nemám. Potom jdeme na led. Mám rád, když můžu před utkáním rozhýbat tělo a dát mu signál, že se připravujeme do hokejové pozice. Pak si dáváme oběd. Když se cítím unavený, tak si třeba na hodinku odpočinu. Při oblékání si samozřejmě pouštím písničky, pak obaluju hokejky a jdu si zakopat fotbal a pořádně se připravím na zápas. Žádnou zvláštní rutinu a rituály ale nemám.

Atmosféra v Ottawě je tady neuvěřitelná. Fanoušků chodí dost a musím přiznat, že na takové návštěvy nejsem zvyklý. Aby na juniorský zápas přišlo klidně pět tisíc lidí, je docela neobvyklé. To, že se tu hokejem všichni baví, nám dodává hodně energie. Když jdeme po ulici, tak nás občas lidi zastaví a popřejí hodně štěstí. Kanadská nátura a to, jak lidé turnajem žijí a znají hráče, je hodně pěkné.

Moc volného času sice nemáme, ale byli jsme se třeba projít k obchodnímu centru, které máme nejblíže hotelu. Prošmejdili jsme obchody, ale hlavně jsme se chtěli s klukama vyvětrat a dělat něco jiného, než hokej. Člověk se pořád soustředí jen na něj a hlava si potřebuje odpočinout. Procházky jí pomáhají.

Spoluhráči z Chomutova mě pečlivě sledují. Fandí mi ale i moji rodiče, stejně tak přítelkyně a její rodiče. Všichni mě podporují a jsem za to moc rád. Co jsem slyšel od rodičů, tak to sledují všichni a pro mě je super zážitek tu být.

Fanouškům chci vzkázat, ať nám stále fandí a podporují nás tak, jako to dělali doteď. Když mi třeba na Instagram přistane pozitivní zpráva, tak mi to rozzáří den a cítím se pak líp. Přál bych si, aby zůstali pozitivní. Hráči i realizační tým si podpory moc váží. Fanoušci jsou v hokeji moc důležití. Pro ně to taky hrajeme. Tak díky a držte palce!